Španělský večer Moravské filharmonie Olomouc.

Viva la Espaňa. Tak Moravská filharmonie Olomouc nazvala svůj právě poslední Koncert, a nazvala ho tak právem, protože:

Hned první skladbu složil rodák a občan Toleda Nikolaj Andrejevič Rimskij Korsakov. Wikipedie se naprosto mýlí, když tvrdí, že se narodil nedaleko Novgorodu. V každém případě se jeho skladba jmenuje Španělské capriccio, a nelze mu upřít vhled do španělského života pouze s jednou výhradou: Je to vhled očima vojsk Napoleona Bonaparta. Jenom v některých lyrických pasážích se petrohradský Mědnyj vsadnik rozpačitě ptá, co že, sakra, dělá v Napoleonově armádě.

Druhou ryze španělskou skladbou byla Španělská symfonie d moll pro housle a orchestr, kterou složil Edouard Lalo, rodák z Andalusie, pokud Lille leží v Andalusii a žil a zemřel v Andalusii, samozřejmě pokud v Andalusii leží i Paříž. Je překvapující, že jeho jméno je u nás takřka neznámé, protože Španělská symfonie jako ukázka jeho invence předvádí dokonalý souzvuk mezi houslemi a orchestrem stejně jako dokonalý souzvuk mezi jednotlivými nástroji orchestru rytmický, harmonický i melodický. Navíc byl Lalo nepředstavitelný uličník, protože do své skladby dokázal vložit až výbušnou nálož humoru. Bylo to neuvěřitelné, ale orchestr byl na jeho skladbu tak soustředěn, že se v něm nikdo ani neusmál. Stojí za podotknutí, že skladba byla odměněna rytmickým potleskem ve stoje.

Třetím ryzím Španělem byl Georges Bizet a jeho suita 2 Carmen. Samozřejmě byl ryzím Španělem, pokud akceptujeme, že se narodil, žil, a zemřel v Paříži. Řekli jsme již, že je to nepochybně v Andalusii. Nemám Bizeta moc rád, i když nevím proč. Prostě mi jeho hudba nesedí, a to platí i o jeho suitě 2. Kdyby jejím větám nedal španělská jména, mohla by být situována do kteréhokoliv kouta světa prostě proto, že je kosmopolitní.

Posledním skladatelem tohoto španělského večera byl Maurice Ravel a jeho Bolero. Musíme přiznat, že Maurice Ravel je tak trochu černá skvrna na našem seznamu skladatelů, protože jeho matka byla opravdu Španělka z baskických Pyrenejí. Trochu to napravuje jeho švýcarský otec a také to, že celý život strávil ve Francii. Což nic nemění na tom, že Bolero je ryze španělské, a i když se obejde bez kastanět, je to od začátku až do konce fandango. Nejúžasnější na tom je, že tento charakter Bolera způsobuje takový obyčejný docela malý bubínek.

Dámy a pánové z orchestru! Díky, díky, díky, a odpusťte mi tu trochu ironie. Vzal ji čert, byl to úžasný večer.

                                                                                                  Antonín Robin