Proč napsal Vltavu?

Stařenka Moravská filharmonie Olomouc si k sedmdesátým narozeninám nadělila Smetanovu Mou vlast. Správný název je samozřejmě Má vlast, ale stala se českým národním majetkem, takže výraz Mou vlast je zcela namístě.

Smetana první báseň – Vyšehrad - složil v roce 1874 a v podstatě to byla reakce na politické poměry v Rakouské říši. V podstatě již před počátkem sedmdesátých let po Rakousko – Maďarském vyrovnání se Češi domáhali podobného kroku pro Čechy. Byli odmítnuti, a to mělo za následek nárůst odporu proti rakouské vládě. Jeho nositeli byli především Češi, za nimi Halič, ale i jiné rakouské země. Projevoval se pasivní rezistencí, takže na příklad v poslanecké sněmovně zejména v letech 1872 a 1873 byly hlavním předmětem jednání odvolání poslanců a volby nových, vzápětí znovu odvolávaných.

Je nesporné, že složit Vyšehrad si vyžadovalo zřejmě i nemalou dávku odvahy. Vyšehrad byl od počátku vnímán jako hudební výklad dějin Království českého od jeho zrodu přes jeho rozmach až k nečekanému katastrofickému pádu a vrcholící nadějí v jeho znovuzrození. Právě ta blíže nedefinovaná naděje vedla Smetanu k napsání Vltavy, protože je to parafráze  průběhu přerůstání této naděje v skutečnost.

Pravděpodobně již zde Smetana trochu pozměnil své plány, což vedlo k následující básni Šárka, popisující konflikt svědomí, konfrontující oddanost k Vlastě s láskou k Ctiradovi. Pak ovšem následující báseň Z českých luhů a hájů, údajně oslavující českou krajinu, je vlastně nekonzistentní, což dokazují i závěrečné básně Tábor a Blaník.

Skutečnost je trochu jiná a Smetana ať již úmyslně či neúmyslně všestranným pohledem popisuje Čechy jako jednotlivce i jako lid s jejich myšlením a cítěním, s jeho tužbami a snahami, a kreslí cestu k jejich naplnění.

Dá se říci, že to byl Smetanův osobní a důsledně naplňovaný program, jak tomu nasvědčuje i jeho operní tvorba:

Braniboři v Čechách 1862

Prodaná nevěsta 1864

Dalibor 1866

Libuše 1869

Dvě vdovy 1873

Hubička 1875

Tajemství 1877

Čertova stěna 1880

Zkuste v jeho operách najít jedinou, která by nepopisovala život a cítění českého lidu.

Zamyslete se, prosím, nad tímto poněkud buřičským pohledem na Bedřicha Smetanu. Nepochybně má Smetana naši nehynoucí úctu. Ale není náhodou ještě i dnes poněkud nedoceněný?

                                                                                                Antonín  Robin