Protektorat Böhmen und Mähren.

Video a článek o "kotlářích" t.j. hloubkových letcích mne vyprokovaly k článku o životě v protektorátu: Protektorat Böhmen und Mähren = Protektorát Čechy a Morava.

14. března 1939 bylo na břehu Jizery v Mladé Boleslavi zaparkováno několik československých stíhaček. 15. března ráno tam nebyla ani jedna. Kam zmizely a kdo byli jejich piloti je snad zaznamenáno někde v archivech. Toto však bude v zpomínka na obyčejný život v protektorátě. (Česky v protentokrátě. Ne nadarmo nám Němci říkali smějící se bestie.)

Téhož 15. března na náměstí v Mladé Boleslavi stáli kuchaři Wehmachtu a nadělovali hladovějícím Čecháčkům Eintopf. Dokonce se našli zvědavci, kteří ho ochutnali. Byla to taková drobná pomůcka k tomu, abychom pochopili, co nás čeká.

Samozřejmě se ví, že Němci pod v podstatě průhlednou záminkou zlikvidovali vysoké školy. Tak nějak se nikdo nezeptal, co se stalo s vysokoškolskými pedagogy.

Ten Eintopf byl ovšem předzvěstí: Téměř vzápětí byly zavedeny potravinové lístky, (nejen potravinové), takže na příděl byly potraviny, ale i textil a tabák. Blaze bylo kuřákům, kteří měli aspoň zahrádečku, protože začali pěstovat tabák, aby mohli kouřit domovinu. Horší to bylo s alkoholem, protože ten zmizel úplně. Stejně se pálilo na černo. Zajímavé bylo, že ryby nebyly maso, takže když došly lístky na maso, dalo se vařit z ryb.

Pokud jste někdy viděli snímky z15. března 1939, jistě jste si všimli, že nejen v Praze, ale i v dalších městech byl Wehrmacht (branná moc) nadšeně vítán, ti vítači měli dokonce německé vlajky s hákovým křížem. Kde je, sakra, tak najednou vzali?

Takřka okamžitě po vzniku protektorátu byla přebudována struktura československého průmyslu na vojenskou výrobu. Na příklad v Brně Slatině vznikla Junkerska - továrna na výrobu komponentů pro německou leteckou firmu Junkers (Junkers 87 - Stuky - Sturzkampfflieger - střemhlavý bombardér, Junkers 88 - dvoumotorový bombardér).

Němci manipulovali i s pracovní sílou, existovalo tzv. totální nasazení, dotčení byli v podstatě násilně přemístěni do Reichu, a nasazeni do tamních továren.

Ty poravinové lístky nebyly pro každého. Existovali samozásobitelé - zemědělci, kteří si nejen museli zajistit svoje živobytí, ale navíc museli odvádět dodávky, zejména mléko, vejce, maso - to přibližně jednu jalovici ročně.

K tomu, aby si mohli pořídit vlastní maso (vepřové) museli mít na zabíjačku povolenku. Zabít prase na černo byl trestný čin. V podstatě samozásobitelům bylo dovoleno jíst drůbež a králíky.

Mnozí obyvatelé měst původně pocházeli z vesnic, takže si od svých příbuzných tu a tam dovezli kousek masa. Až na jednu maličkost. Prakticky na každém nádraží a autobusové zastávce byl nějaký trestní orgán, ať již to bylo Gestapo (Geheime statspolizei - tajná státní policie, Sicherheitsdienst - bezpečnostní služba, polizei - policie, mimo jiné ať již dobrovolně nebo nuceně  česká protektorátní policie, kteří prohlíželi tašky přijíždějících cestujících, a když v nich objevili maso, byli tito cestující na místě zatčeni.

Zvláštní bylo, že spojenecké letectvo válečnou výrobu v protektorátě tolerovalo. Tu brněnskou Junkersku bombardovali až v listopadu 1944. stejně ji minuli, takže zbořili kus Brna. Výsledkem bylo asi tři sta mrtvých, jejichž pohřeb Němci využili jako demonstraci proti surovosti spojeneckých bombardérů.

V Německu existoval a možná ještě existuje zákon, podle něhož rodinný příslušník Němce ať již v Německu nebo v zahraničí je až do třetí generace rovněž Němec. Když Hitler v osmatřicátém provedl Anschluss Rakouska, stali se z Rakušanů Němci, a protože jsme byli až do roku 1918 součástí Rakouska, mnozí původem Rakušané se najednou v pprotektorátě stali Němci, i když třeba neuměli německy ani blafnout.

Znám jeden takový případ, kdy takový "takyněmec" v osmatřicátém ukončil československou základní vojenskou službu, ale v březnu 1939 již byl vojínem Wehrmachtu. Chtě nechtě došel s Paulusem až ke Stalingradu, teprve tam se mu podařilo zdrhnout - koncentrákem byly trestnány i rodiny dezertérů - pak se Svobodou šel zpátky, ale padl na Dukle, kde má ve Vologdě Sajenkovně dodnes pomník.

                                                                                             Antonín Robin