Víra a náboženství.

Bůh je! Bůh není! Zdánlivě jsou oba výrazy naprostým protikladem. Skutečnost je jiná. Oba výrazy jsou naprosto rovnocenné a mají též naprosto shodnou hodnotu, danou tím, že neexistuje způsob, jak dokázat, že jeden z nich je správný a druhý nikoliv. Důvod je jednoduchý: Oběma chybí vědění. Nevíme, jestli Bůh je či není, pouze v jedno nebo druhé věříme.  

Víme, že existovali neandrtálci, máme o tom důkaz v archeologických nálezech, víme, že existovali kromaňonci, na Kavkaze jsme zjistili, že ještě navíc existovali denisané, v Indonesii jsme zjistili, že existovali hobiti. Tušíme, že přes všechny rozdíly ti všichni byli jeden jediný druh, protože existuje biologický zákon, tvrdící, že mezidruhoví kříženci jsou neplodní. Jejich DNA ovšem zřetelně říká, že oni plodní byli. Nemá zde místo slovo věřiti, bylo vytlačeno slovem věděti.

Mějme představu, že se krajinou toulá tlupa neandrtálců. Tlupa. Kdyby byli vci, byli by smečka. Kdyby byli ovce, byli by stádo. Jsou lidé, tudíž jsou tlupa. Jeden z nich, slabší než ostatní za nimi zaostal. Již nikdy ho neviděli, toho, že chybí si v podstatě ani nevšimli. Ulovili mamuta. Jeden nešika nedokázal uhnout a mamut ho nabral na kly. Mohli udělat jednu z dvou věcí: Odtáhnout mamuta k ohništi a mamuta upéci, odtáhnout mamuta i s tím nešikou a upéci oba. Nebyli ani rod ani rina, byli tlupa, protože nevnímali vztah mezi početím a porodem.

Jedna z žen v tlupě začala dávat přednost jednopmu z mužů tlupy. Nehledejme přesné pojmenování jejich vztahu. Zkusme mu obecně říkat cit. CIT! Cit vedl k tomu, že toho jedince začala považovat za svého muže, své děti za jeho děti. Stalo se, že muž zemřel. Potřela jeho tělo rumělkou, na prsa mu položila květinu. Svým dětem řekla: "Tady leží váš otec." Víme to, v Palestině byl takový pohřeb nalezen. Něco se stalo: Uvnitř tlupy vznikla rodina. Matka a její děti. Na svých toulkách se několikrát přiblížili k místu otcova pohřbu. Matka jim neopomenula připomenout: "Tam leží váš otec." Děti dospěly, měly vlastní děti, jimž ukazovaly totéž: "Tam leží náš otec." Vnuci svého děda nikdy neviděli, takže jejich vysvětlení vlastním dtem znělo: "Tam leží otec našich otců. Vznikl kult předků.

Když tam leží, tak asi spí. Jestliže spí, není mrtvý. Vznikla první víra: Víra v nesmrtenost a v souvislosti s tím víra v záhrobí. Kolem nich v tlupě umírali další. Jenže to nebyli jejich otcové. Takže vznikla víra v duchy.

Že by ti duchové jen tak vyrvale leželi a spali? Ale kdež! Něco dělají. Co třeba, že některý z nich přináší bouři? A co en přívětivý duch, který jim nadhání zvěř? Mizí přímý vztah předek - potomci, duchoé se mění v bohy. To bohové jsou stále mocnější, až k okamžiku kdy vznikne jeden Bůh, nejen nejmocnější ale všemohoucí. Nebo žádný Bůh není? Tak či onak, obojí je víra.

Chodíte do kostela? Pokud ne, slyšeli jste aspoň výraz svaté přijímání? U některé církve je to hostie, u jiné chléb a víno s vysvětlivkou, že je to tělo a krev páně. Není. Nějak jsme zaomněli, že Bůh či bohové nepotřebovali kostely. Potřebovali obětiště a k obětování byl zapotřebí řezník, který obětinu usmrtil, byl zapotřebí kuchař, který obětinu upekl, byli zapotřebí věřící, kteří obětinu snědli, aby se nemusela vyhodit. Tím vznikli ti privilegovaní, jejichž navyklý způsob obětování se stal rituálem. Rituálů přibývalo (včetně pálení čarodějnic), tak vzniklo náboženství.

Je to podivné, ale stále jsme přesvědčeni, že víra a náboženství spolu souvisí.

                                                                                      Antonín Robin