Píchl jsem do vosího hnízda.

Napsal jsem blog, nazvaný "Proč píšu elektronické knížky" Ve skutečnosti to měl být popis současného stavu našich lesů, který je podle mne opravdu tristní. Místo toho mi přišla čada reakcí právě na otázku těch knížek.

Prosím pěkně, nejsem žádný Šabach, takže se spojte ukázkou jedné či dvou stránek jedné z nich:

Robert Brinda

Pravda o mordech v kapitule u Svatého Václava.

Pozor,

Nenechte se titulem zmýlit,

Toto není detektivka.

Autor.

Stalo se roku 1579.

Měl by se pustit do horečné činnosti. Slavnosti skončily, měl by se vrhnout do práce. Lidé se rozešli a rozjeli, spěchali do svých domovů, vraceli se ke svým všedním dnům, všední dny by měly nastat i jemu. Byl zde, aby vykonal náročné dílo. Nedalo se usnout na vavřínech. Věděl to. Slíbil si to. Usnout na vavřínech! To by bylo zpozdilé.

Byl uveden na svůj stolec, sjeli se opati klášterů, aby mu přísahali poslušnost, sjely se abatyše ženských klášterů, aby mu holdovaly, obklopili ho kanovníci, jeho nejbližší od Svatováclavského chrámu, i ti ze vzdálených kanonií, aby mu blahopřáli k investituře, sjeli se farní kněží z celé Moravy, aby mu vzdali úctu. Odcelebroval slavnostní Te Deum v chrámu Svatého Václava, odsloužil mši v slavnostním lesku, protože to byla jeho první mše. Ne tak. Ne tak úplně. Mnohokrát, nepočítaně mnohokrát klekal před oltářem, ale toto Te Deum byla jeho první mše. První mše v roli biskupa.

Odsloužil mši, lidé se vyhrnuli z chrámu, aby spěchali do svých domovů k nedělnímu obědu, místní mniši a kněží se mu přišli ještě jednou poklonit, načež důstojně odkráčeli, přespolní poněkud méně důstojně nasedali do svých kočárů a povozů, aby se vydali na zpáteční cestu.

Ite missa est, mše skončila. Nastaly všední dny, měl by se vrhnout do práce. Stanislav Pavlovský, biskup diecéze moravské.

S rukama složenýma za zády přecházel pracovnou svého předchůdce, v pánu zesnulého Jana Mezouna, tak náhle a nečekaně zesnulého po necelých dvou rocích ve službě Bohu a biskupství, po necelých dvou rocích, takže té služby mohl vykonat jen nemnoho, dalo by se říci, že nemohl vykonat službu vůbec žádnou.

„Pokud nebyl službou Bohu jeho předčasný skon.“ napadla Pavlovského poněkud kacířská myšlenka. Nebylo se jí co divit. Jeho předchůdce vskutku nevykonal mnoho. Ba dalo se říci, že nevykonal nic ve svém úřadě, že nevykonal nic pro spásu biskupského města, tonoucího v luteránském kacířství, že nevykonal nic ani pro nápravu zlořádů ve vlastním lůně církve.

„A konšelé mne nepřišli ani pozdravit.“

Další myšlenka mu prolétla hlavou. Biskupské město, které nepřišlo pozdravit svého biskupa. Vskutku divné poměry v křesťanském království, bohužel napadeném protestantskou snětí. Tentokrát nikoliv tou snětí husitskou, ta již dávno odezněla, rozplynula se v nicotě téměř dvou staletí, ale tou snětí, šířící se od veřejí švýcarského kostela, zneuctěného pamfletem toho...toho...Luthera. To nebylo jméno. To byla nadávka, zlořečení, namířené nikoliv do Basileje, ale do města, na něž mohl pohledět, když vyhlédl z okna biskupství, na jeho konšely, na jeho patricije, na jeho kupce, kteří si kromě bohatství až odkudsi z Norimberka či ještě větších dálek přiváželi to protestantské kacířství, na jeho cechovní mistry, kteří je přijímali od svých švábských tovaryšů z Drážďan, na jeho dělný lid, který tu husitskou herezi přetavil do polotajných bratrstev stejně kacířských jako to kacířství luterské.

Ano, bylo na čase se pustit do práce.

Říkal si to, napomínal se v duchu, opakoval si to s každým krokem, jímž procházel pracovní komnatou svého předchůdce, procházel jí tam a zpět s rukama složenýma za zády, tu a tam otevřel skříň, prosklenou tabulkami benátského skla, tu a tam vsáhl do polic, vyňal foliant, nahlédl, přečetl jeden či dva řádky, vrátil spis zpět do skříně, a znovu se peskoval: „Měl bych se pustit do práce.“ „Měl bych se pustit do práce.“ lál si takřka hlasitě a přešel k další skříni a vytáhl další svazek.

Kupodivu byl ručně psaný. Ačkoliv – proč kupodivu? Ten Guttenbergův vynález již pronikl do českých zemí, ale kromě učených knih a traktátů nebylo co tisknout. Nevyplatilo by se to. Takže byl ručně psaný,  bez titulu, bez úvodu, z obsahu první stránky bylo zřejmé, že je to seznam nějakých vsí či osad, doplněný počtem domů a jejich obyvatel, ke každému z nich s uvedením množství jiter polí, luk, a pastvin, jakož i lesů. Domyslel si, že je to urbář. Ale urbář čeho?

Zatáhl za šňůru, jež visela spolu s dvěma dalšími vpravo od stolu z táflovaného stropu. Byly každá jiné barvy, ta, za kterou zatáhl byla zelená. Předpokládal, že šňůry vedou někam ke služebnictvu, že tím někoho přivolá. Nemýlil se.

„Pane?“

Ten, kdo vstoupil, byl komoří. Tak se mu aspoň představil, když poprvé do biskupství vstoupil. Biskup Pavlovský se v duchu pousmál: Žádné zaklepání na dveře. Žádná poklona při vstupu. Žádné pozdravení. Prosté „pane“ na znamení, že je zde, že je připraven vyslechnout biskupovy příkazy.

„Ta zelená je tvoje?“

„Ano, milosti. Žlutá je majordomus, červená velitel stráže.“

„Co ti ostatní?“

„Stačí zelená nebo žlutá, milosti. Majordomus nebo já se o ostatní postaráme.“

„Není to trochu zdlouhavé? Co když budu třeba spěchat někam na cesty a budu potřebovat kočár?

„Kočár je stále připraven, pane. Stačí poručit a stájníci začnou zapřahat.“

Měl tisíc chutí se přesvědčit, ale kam by jel? Bylo by hloupé vyrazit na cestu jen tak bez cíle. Mohl by sice tvrdit, že chce učinit vizitu v Kroměříži, či že chce zkontrolovat hejtmanství na Mírově, ale nejen komoří, nejen služebnictvo, i on sám by cítil, že je to jen záminka, že je to něco jako útěk. A také zde byl ten spis, upamatoval se. Jak by se neupamatoval, když ho stále ještě držel v ruce. Ten spis, jehož účel chtěl zvědět.

„Co je tady to?“ zeptal se. Komoří jen tak hodil očkem. Nesnažil se foliant zkoumat. Bylo zřejmé, že ho zná.

„To je urbář, pane.“

„To vidím. Ale urbář čeho?“

„Je to soupis všech majetků biskupství. Všechny vsi, všechny statky, které patří biskupství, jejich robotný i svobodný lid, všechna naše pole, pastviny, louky, lesy, rybníky, počty krav, koní, ovcí. To všechno je zde pečlivě zaznamenáno.“

„Řekl bych, že to muselo stát spoustu práce,“ pokýval biskup uznale hlavou. „Kdo to sepsal?“

„Na to máš několik lidí ve své kanceláři, pane.“

Napadlo ho, že je to krásné a potřebné dílo, že by bylo vhodné je obnovit, aby získal přehled o hospodaření biskupství. Možná, že by se dal použít i ten, který má v ruce, pokud není příliš starý. Hned se na to zeptal:

„Jak je starý?“

„Myslím, že je loňský. Ano, určitě je loňský. Letošní se teprve sepisuje.“

„Takže Mezoun přece jen něco dělal,“ pomyslel si biskup. Nahlas však pouze poručil:

„Připrav mi urbáře za posledních pět roků. Chci se přesvědčit o tom, jak si biskupství stojí.“

„Jestli chceš vědět, jak biskupství hospodaří, bylo by asi lepší se podívat do účetních knih, pane,“ pokusil se biskupa opravit komoří.

„Do účetních knih?“

„Vedeme italské účetnictví. Jsou zaznamenány všechny příjmy, všechny výdaje jak podle biskupství celkem, tak podle všech biskupských majetků.“

„Dobrá, připrav mi tedy i účetní knihy. Také za posledních pět roků.“

Komoří neodpověděl. Místo toho přistoupil k jedné ze skříní, z její police vyňal pět svazků, z jiné police vzal další čtyři, a takto obtěžkán je přenesl k pracovnímu stolu.

Biskup Pavlovský sledoval jeho počínání, letmo přeletěl zrakem zbývající folianty v policích, a nedalo mu to, aby se neotázal:

„To všechno jsou účetní knihy a urbáře?“

„Ano, pane.“

„Pro Kristovu milost, za kolik let zde jsou?“

„Jen za poslední roky, pane. Ty ostatní jsou v archivu.“

Stanislav Pavlovský uznale pokývl hlavou. Jen trochu, nepatrně, jako kdyby tu mravenčí práci pokládal za samozřejmost, jako kdyby pouze uznal, že byla dobře provedena. Vskutku byla dobře provedena. O tom nebylo pochyby. Biskupství je obrovské hospodářství s nepočítanou spoustou země, s nepočítanou spoustou vsí, s nepočítanou spoustou lidí, ať již nevolníků či svobodných, s nepočítanou spoustou dobytka, s množstvím rybníků, s množstvím pivovarů, s množstvím tovaru, který se musí vyrobit a vypěstovat, aby se mohl vypustit na trh, aby přinesl zisk, který se musí vynaložit na další prosperitu biskupství.

Nejsou to výmysly. Zmínky o biskupu Pavlovském se dají najít v olomouckých archivech, včetně toho, že tenkrát byli zavražděni tři jeho předchůdci MOŽNÁ kanovníkem Dambrovským.

                                                                                          Robert Brinda